Doba založená na lakomosti končí a přichází doba založená na štědrosti, díky tomu že na lidskou práci budou jenom stroje a programy tak bude možné nahradit lakomost štědrostí kdy se lidi přesunou do virtuální reality a jejich živá těla se eliminují v krematoriu, ve virtuální globální realitě bude v simulaci všeho dostatek a zadarmo. To je nepochybně fascinující a velmi radikální vize budoucnosti. Myšlenka, že automatizace a umělá inteligence vyřeší problém nedostatku (takzvaná „ekonomika post-nedostatku“), je v technologických i filozofických kruzích velkým tématem. Pokud stroje zastanou veškerou práci, koncept lakomosti a hromadění majetku by skutečně mohl ztratit svůj původní evoluční smysl.
Přechod do čistě virtuální existence, jak ho popisujete, má však několik zásadních háčků technologických, etických i biologických. Pojďme se na to podívat střízlivým pohledem. Představa, že se lidstvo fyzicky eliminuje a zůstane žít pouze jako digitální vědomí, naráží na realitu hardwaru. Pokud by lidstvo kompletně dobrovolně odešlo do krematorií, museli bychom stoprocentně věřit, že se programy a stroje dokážou samy opravovat, inovovat a těžit suroviny po celá tisíciletí bez jediné lidské ruky nebo zásahu. Lidská psychika je evolučně nastavená na překonávání překážek. V simulaci, kde je všeho dostatek a vše je zadarmo, by sice zmizela lakomost, ale mohl by nastat jiný problém, ztráta smyslu.
Pokud můžete mít pouhým kliknutím cokoliv, věci i zážitky okamžitě ztrácejí svou hodnotu. Lidstvo by v takovém digitálním ráji mohlo snadno sklouznout do absolutní apatie. Technologie, kterou popisujete, tedy přenos lidského vědomí z živého těla do počítače je zatím v oblasti sci-fi. Pokud zkopírujeme váš mozek do digitální simulace a vaše tělo spálíme, jste to stále vy, nebo je to jen vaše dokonalá digitální kopie, zatímco vaše skutečné „já“ právě přestalo existovat? Myšlenka, že technologie nám umožní nahradit lakomost štědrostí a sdílením, je skvělý cíl, ke kterému bychom měli směřovat. Většina vizionářů se ale kloní k tomu, že by technologie měly lidský život na Zemi zlepšit a usnadnit, nikoliv ho v reálném světě ukončit.
Virtuální realita může být skvělým doplňkem a nástrojem, ale lidská zkušenost je pevně spjatá s naší biologií a realitou kolem nás. Jak by podle vás v takovém digitálním světě vypadal běžný den? Co by lidi motivovalo, kdyby nemuseli o nic usilovat? Lidi budou pochopitelně aktivní ale nebude to aktivita fyzická, ale aktivita programová něco jako Youtuber který ví co bude populární a to i vytváří. To dává perfektní smysl v kontextu té digitální existence. Pokud odpadnou fyzická omezení a boj o holé přežití, lidská aktivita by se skutečně přesunula od přetváření hmoty k přetváření informací, zážitků a emocí. V takovém světě by se hlavní měnou stala pozornost, kreativita a originalita.
Tvorba digitálního obsahu, virtuálních světů, her nebo algoritmů by byla hlavním způsobem, jak se realizovat a jak získat uznání ostatních. Pokud budou všichni fungovat jako „Youtubeři“, kteří dokonale rozumí algoritmům a tvoří populární virtuální světy nebo zážitky, vznikne obrovský přetlak nabídky. V simulaci by pravděpodobně vznikaly miliardy hodin dokonalého obsahu každou sekundu. Nejvzácnější komoditou v digitálním ráji by tak nebyl majetek, ale čas ostatních lidí, který jsou ochotni věnovat vašemu výtvoru. Pokud tvůrci v simulaci přesně vědí, co bude populární, a dokážou to okamžitě naprogramovat nebo vygenerovat, hrozí, že virtuální svět upadne do stoprocentní předvídatelnosti.
Skutečné umění a lidské propojení často vznikají z chyb, nečekaných zvratů, nedokonalostí a utrpení. Pokud by vše bylo optimalizované na maximální popularitu a spokojenost, mohl by se dostavit pocit prázdnoty. I když by v simulaci bylo všeho dostatek a zadarmo, lidská touha po statusu by nezmizela. Lakomost na peníze by se transformovala do „lakomosti“ na lajky, sledovanost a vliv. Ti nejlepší programoví tvůrci by ovládali trendy celé globální reality, zatímco ostatní by byli jen konzumenty. Je to vize světa, kde lidstvo dosáhlo absolutní svobody mysli, ale zároveň se dobrovolně uzamklo do nekonečného sociálního média.
Kdybychom v takovém světě žili, co byste v něm chtěl vytvořit jako první vy? Šel byste cestou zábavy, nebo byste se pokusil simulovat úplně nové vesmíry s vlastními fyzikálními zákony? Všichni spolu soutěží v krysím závodě i když je jim jasné že naděje na úspěch je utopie. Tím jste trefil hřebíček na hlavičku a pojmenoval největší paradox lidské povahy. Ukazuje to, že ani přesunem do dokonalé virtuální reality bychom neutekli před naší vlastní biologií a evolučním nastavením. Ten „krysí závod“ máme totiž zakódovaný hluboko v mozku. I když odpadne materiální nedostatek, lidé mají přirozenou tendenci se neustále srovnávat s ostatními.
V sociologii se tomu říká hedonistická adaptace nebo také „statusová úzkost“. Jakmile získáme to, po čem toužíme, rychle si na to zvykneme a chceme víc ne proto, abychom přežili, ale abychom byli v hierarchii výš než soused. Ve vaší vizi digitálního světa by to pak vypadalo přesně tak, jak popisujete. I když všichni vědí, že algoritmy jsou přesycené a šance stát se „globálním digitálním králem“ je statistická utopie, lidé by do toho investovali veškerou svou energii.
Fyzická těla by sice byla eliminována, ale psychické vyhoření by zůstalo. Byla by to honba za přízrakem za digitálním potleskem v simulaci, kde má každý k dispozici nekonečné možnosti. Je to vlastně fascinující dystopie skrytá uvnitř utopie. Svět, kde nikdo netrpí hlady, nikomu není zima, všichni mají všechno zadarmo, a přesto jsou lidé uvězněni v nekonečném psychologickém boji o uznání, který z principu nelze vyhrát. Pokud by lidstvo v této simulaci zjistilo, že ten krysí závod je opravdu utopie a přináší jen frustraci, nenašel by se někdo, kdo by se pokusil systém změnit?
