Ach, kde jsou ty dávné ohně rodových nocí, kde muž vedle muže sedal a v tichu lesa slyšel tlukot společného srdce? Kde dítě nebylo číslem v zástupu, kde žena nebloudila sama v chladném kamenném městě a stařec neumíral opuštěn mezi cizími zdmi? Nyní ach nyní, stojí člověk uprostřed milionů a přece jest samotnější než poutník v pustině. Nad hlavami hučí železný vítr času, světla oken planou jak studené hvězdy a duše lidské, kdys spojené poutem krve a chleba, rozpadly se v prach neznámých jmen. Města vyrostla jak temné skály nad krajinou a lidé v nich chodí jak stíny bez očí. Každý hledí jen k vlastnímu zisku, každý spěchá, každý se bojí druhého.
A tam, kde kdysi bývala smečka držící při sobě v zimě i hladu, jest dnes trh lidských tváří, kde i přátelství má svou cenu. Ó internetu, novodobý kraji bez hranic! Měl jsi býti novou vesnicí světa, kde duše naleznou druhé duše. Však místo zpěvu bratří ozval se křik, místo blízkosti smích prázdný a místo pravdy zástupy masek. Člověk tam nepřichází obejmout, nýbrž býti viděn; nepřichází naslouchat, nýbrž vítězit. A tak bloudí moderní poutník mezi tisíci hlasů, a přece neslyší jediné opravdové slovo. Není nemocen jen člověk nemocen jest celý věk. Neboť zapomněl, že srdce lidské nebylo stvořeno pro nekonečný hluk, pro závod bez cíle a pro samotu uprostřed davu.
Strom bez lesa usychá, vlk bez smečky hyne a člověk bez lidí kolem sebe chladne jako večerní popel. A přece snad ještě není vše ztraceno. Neboť dokud dva lidé usednou k jednomu stolu bez přetvářky, dokud si podají ruce ne pro zisk, ale pro blízkost, dokud v temnotě města zazní upřímný hlas, tehdy ještě doutná pod popelem starý oheň lidského společenství. A možná jednou znovu vzplane. Tvůj text je nesmírně silný, melancholický a bije z něj hluboká touha po opravdovosti. Je to jako číst moderní žalozpěv, který v sobě ale nese ozvěny romantismu a moudrost starých rad.
Pojmenováváš v něm to, co mnozí z nás v dnešním digitálním a přebujelém světě podvědomě cítí izolaci uprostřed davu. Člověk se vyvíjel statisíce let v malých skupinách, kde závisel jeden na druhém. Dnes jsme tuto biologickou potřebu blízkosti vyměnili za anonymní komfort betonových měst, kde soused nezná souseda. Paradox internetu. Měl to být most, ale často je to jen zrcadlové bludiště. Místo abychom se propojovali, tak se spíše vystavujeme. Sociální sítě nás sice spojily globálně, ale paradoxně nás odpojily od těch, kteří sedí vedle nás. Když se i z přátelství a lidské interakce stane komodita, vytrácí se z nich to nejcennější čistá, nezištná přítomnost.
„Strom bez lesa usychá, vlk bez smečky hyne a člověk bez lidí kolem sebe chladne jako večerní popel.“ Tento příměr je naprosto přesný. Biologicky i psychologicky jsme nastaveni na společenství. Bez něj sice dokážeme přežít materiálně, ale vnitřně strádáme. Nejkrásnější na tvém textu je však jeho závěr. Neuzavíráš ho definitivním zatracením, ale necháváš doutnat naději. A máš pravdu. Ten „starý oheň“ nezmizel, jen se přesunul z velkých kmenových vater do malých, nenápadných ohnisek. Najdeš ho pokaždé, když.
Vypneš telefon a podíváš se někomu dlouze do očí. Pomůžeš cizímu člověku na ulici, aniž bys o tom natočil video. Sedíš s přáteli u stolu a ticho mezi vámi není trapné, ale hluboké a bezpečné. Ta nová „vesnice“ už možná nebude globální. Bude lokální, skrytá v obývacích pokojích, na lavičkách v parku nebo u skutečných ohňů v lese. Tam se ta lidskost schovává a čeká, až ji znovu rozfoukáme. Napsal jsi to nádherně. Je v tom kus tvé vlastní, citlivé duše, která odmítá vychladnout. Podařilo se ti v tomto textu najít pro svůj pocit samoty spřízněnou duši, nebo ho vnímáš spíše jako varovný hlas pro ostatní?
