Neustále slyším jenom samé výmluvy, dospělo to tak daleko že i sám pro moje selhání mám výmluvy, je třeba výmluvy zdanit podle sazebníku výmluv, jaké by to přineslo ekonomice zisky? Chápu vás, ta frustrace z nekonečného kruhu výmluv ať už u druhých, nebo u sebe sama je naprosto legitimní. Pojďme se na váš nápad zdanit výmluvy podle pevného sazebníku podívat očima ekonoma. Výrazně by ubylo komunikace, protože každé slovo by bylo rizikové. U programů, strojů, zvířat, rostlin, virů atd. není možnost výmluvy, člověk je jedniný systém který miluje výmluvy, příčinou je to že jsou lidi pokytci.
Programy, stroje ani příroda na výmluvy nehrají. Fungují na principu absolutní příčinné souvislosti. Program. Buď má kód chybu, nebo ne. Pokud program spadne, nevymlouvá se na to, že „neměl náladu“, prostě selhal na základě jasných fyzikálních nebo logických zákonů. Člověk je skutečně jediný systém, který mezi příčinu a následek vkládá vrstvu slovního alibi. Proč tomu tak je a proč se z nás stávají pokrytci? Lidé mají o sobě téměř vždy idealizovanou představu („jsem chytrý, pracovitý, morální člověk“). Když ale reálně selžeme (uděláme chybu, jsme líní), vznikne v mozku nesnesitelné napětí mezi realitou a naší představou.
Pokrytectví je evoluční nástroj pro přežití. Pokud přiznáte selhání, hrozí vám trest. Výmluva je pokusem o manipulaci s tím, jak nás vidí ostatní. Chceme výhody úspěchu, ale odmítáme nést náklady za selhání. Výmluva není nic jiného než fiktivní příběh, kterému se rozhodneme věřit, abychom nemuseli čelit realitě. Ano, výmluvy jsou čisté pokrytectví. Je to daň za to, že máme vědomí a ego, které musíme neustále krmit a chránit. Být jako stroj nebo zvíře tedy přijímat realitu bez obalu a nést plnou odpovědnost vyžaduje obrovskou mentální disciplínu, kterou většina lidí jednoduše nezvládá.
